V sobotu 14. září 2024 odpoledne vtrhla na Jesenicko voda takovou silou, jakou nikdo nepamatuje. „Bylo štěstí, že to bylo odpoledne, jinak bychom tu už nebyli,“ vzpomíná čtyřiaosmdesátiletá Anna Paličková z Vidnavy na loňské události. Při první vlně se jí do domu, kde měla na návštěvě rodinu a známé, nahrnul metr vody. „To nebylo tak hrozné. Vytřelo se to a myslela jsem si, že už bude dobře. Druhý den se najednou ozvala strašná rána. Voda vyrazila dveře a barák byl plný vody a bláta. Doteď ten zvuk slyším. Já jsem vyletěla nahoru do patra jen s tím, co jsem měla na sobě. Dokumenty, fotografie a knihu naší rodinné historie jsem měla naštěstí vynesené, o to jsem nepřišla. V přízemí byly dva metry vody,“ snaží se paní Anna ukázat výšku hladiny v pokoji, ale nedosáhne tam. Tak jen ukazuje na hřebík, který drží elektrický drát.

Paní Paličková se prochází po opraveném domě a je velmi vděčná za pomoc lidem z Charity. Díky finanční podpoře získané ze sbírky vyhlášené Charitou Česká republika se mohla pustit do oprav domu. „Víte, on tady o nás nikdo nevěděl. Byli jsme odříznutí. Moc oblečení se mi zachránit nepodařilo. Zůstala mi třeba jen jedna podprsenka a jedny boty. Lidi si prý chodili na město pro humanitární pomoc, ale já bych tam o holi nedošla a syn se styděl. Nikoho nenapadlo nám něco přinést a pomoct. Z lednice jsem vše vyhodila a byli jsme docela hladoví. Pak zastavilo auto z Jaroměře s chlebem. Tak dobrý chléb jsem snad v životě nejedla. Potom přišla děvčata z Charity a už bylo dobře. Andulka (Koordinátorka povodňové pomoci Anna Machů) mi nosila humanitární a potravinovou pomoc. Bylo to pro mě moc důležité, že na mě někdo pamatoval, protože z města jsem nic nedostala. Až jsem se divila, že si mě děvčata našla, protože my jsme tady byli úplně zapomenutí. Charita Jeseník mi moc pomohla. Děvčata z Charity Jeseník mi i nabízela, že si můžu v Jeseníku vybrat věci, které potřebuji, ale já se tam nedostala, a tak mi potřebné věci přivezly. Víte, při té hrůze poznáte dobré lidi a pomáhali mi takoví, že bych tomu nevěřila. A pár lidí mě i zklamalo, ale to už neřeším,“ uvedla paní Paličková

Paní Anna má dodnes před očima, jak ji kolem domu plavaly klády a auta. Nejvíc se bála, že některé prorazí zeď domu. „To by bylo po mě. Odtud bych se živá nedostala,“ pokrčila rameny.

Jakmile voda opadla, začala spolu s rodinou odklízet nepořádek a zachraňovat, co se zachránit dalo. Nejvíce ji i jejího syna mrzí ztráta včeliček. Voda se totiž hnala nejen po cestě, ale i po zahradě, která byla v minulostí hradním příkopem a voda si prostě našla zpět svou cestu. „Jen jsem viděl, jak odplouvají úly a voda zaplavuje včelíny. Nepomohlo, že je mám postavené nahoře. Voda byla hodně vysoko,“ řekl Petr Palička. Včelky sice po třech dnech našly cestu zpět. Možná je přilákala vůně několika metráků rozmočeného cukru, ale zachránit se je už nepodařilo. Naopak lipovou sochu sv. Ambrože jim hasiči přinesli zpět, našli ji u polských hranic.

Díky pomoci rodiny a přátel mezitím v domě i kolem něj probíhal úklid. Co bylo mokré, to se paní Paličková snažila vyprat. Věci znečištěné blátem vyhazovali a že toho bylo! To už byly v terénu pracovníci Charity a dalších organizací a mapovali škody. „Přišla sem děvčata z červeného kříže a chtěli mi dávat první pomoc, ale já byla v pohodě. Při čtvrté povodni už jsem byla profík. Nejhorší to bylo poprvé. V roce 1997 nás nikdo nevaroval. Vletěl sem metr vody ve dvě v noci. Lozili jsme ven okny, svítila jsem svíčkami. To byl ještě naživu můj muž František. Při dalších dvou povodních jsme měli vodu jen na dvoře, i když chyběly centimetry. To jsem tehdy při úklidu chytla růži do nohy. Teď už jsme věděli, co máme dělat,“ usmála se paní, které by její dobrou náladu mohl kdekdo závidět. Jak říká, z věcí se nehroutí. Takže když přišly záchranné týmy a nabízely psychologickou pomoc, odmítla. „Viděla jsem, co je tu kolem práce, tak nemohli mít práci ještě se mnou. Víte, měli jsme tu velkou hromadu vyhozených věcí, ale lidi i vojáci se kvůli včelám báli jít pomáhat, naštěstí si s tím naši chlapi poradili,“ řekla paní.

Paní Paličková děkuje za pomoc nejen pracovníkům Charity. Děkuje lidem, kteří přispěli do sbírky vyhlášené Charitou Česká republika. Pomoc se jí dostalo i od lesů, které ji zajistili dřevo na zimu. Děvčata z Dolan ji poslala krabičku vánočního cukroví. Cukroví jí přinesly i ženy od vidnavských hasičů. Další sousedky ji donesly zavařeniny, takže nová špajz nezeje prázdnotou. Firma Colimax z Javorníku jí věnovala sadu hrnců. Paní z Ostravy, která od ní kupovala med, jí poslala patnáct tisíc korun. Další paní jí pomohla vyřídit na úřadě pomoc na úhradu elektřiny, kterou spotřebovaly vysoušeče. „Vidíte, všechno zlé je k něčemu dobré. Já jsem ráda, že jsme všichni zdrávi, protože věci se dají nakoupit,“ dodala s úsměvem paní Paličková.