Proti vám je náš domov veliký, to je fakt. Máme 150 klientů, provozujeme dvě služby – domov pro seniory, který má od letošního roku jenom 30 míst a domov se zvláštním režimem, právě pro klienty s demencí a Alzheimerem, který má kapacitu 120 míst. Pět oddělení je pro klienty s demencí a jedno oddělení je pro seniory.

 

S cílovou skupinou domova se zvláštním režimem, pro klienty s demencí a obzvlášť Alzheimerova typu, jsme začali pracovat v roce 2011. 1. července jsme otevřeli první oddělení a pojmenovali jsme ho VITAL. To byl pracovní název, než vymyslíme nějaký jiný oficiální název pro tuto službu, protože DZR, zvláštní režim – to jsou tak těžké termíny, to se nikomu nelíbilo. A prý co to ten VITAL je? To je zkratka: vitální i s Alzheimerovou nemocí. (smích) Takže takhle vznikl název VITAL. Z pracovní verze se stal název trvalý a každé další oddělení, které jsme otevřeli, se jmenuje VITAL, jen má buď číslovku toho patra, nebo budovy, ve které se nachází. Takže takové byly naše začátky, kapacita byla 22 míst, měli jsme jedno oddělení na popud toho, že naši klienti-senioři se dožívali čím dál vyššího věku, tím pádem se dožili i demence a my jsme je neměli kam poslat. Anebo i když měli, tak nám to přišlo nelidské, že u nás je tolik let a najednou jenom proto, že dostal demenci, ho máme poslat někam jinam. Tak jsme si říkali, že se přece musíme naučit pečovat i o lidi s demencí. A je pravda, že z té kapacity 22 míst jsme tehdy téměř 2/3 zaplnili našimi klienty, zbytek klientů byl z venku. To byl takový pozvolný rozjezd a učili jsme se za pochodu, co to znamená pečovat o klienty s demencí.

 

Každé 2až 3 roky jsme otevřeli další oddělení a tak se postupně navyšovala kapacita domova se zvláštním režimem na úkor kapacity domova pro seniory. Protože nejsme nafukovací, nepřistaví nám nic zřizovatel, nemáme další budovu, takže to šlo řešit jenom na úkor kapacity domova pro seniory. Od letošního roku, to už jsem zmiňovala, máme ten poměr 120 ku 30. Je to docela náročné. Ještě jsme se navíc zapojili do projektu nadačního fondu – dříve Avast, dnes Abakus – a poslední 2 roky se učíme zavádět paliativní péči do každodenního života, nejenom to, že se vzděláváme, ale že se to promítne i do plánů péče. Že se naučíme zpracovávat plány péče pro závěr života, že se naučíme komunikovat s rodinou toto náročné téma, protože to dlouho bylo téměř tabu.

 

Na přelomu roku 2014 jsme objevili Smyslovou aktivizaci, takže tu taky úspěšně zavádíme do praxe. A v následujícím roce jsme začali zavádět do praxe Biografický model péče. To jsou všechno nádherné koncepty, které nám zkvalitňují službu, svým způsobem i usnadňují život a péči, ale… (smích) Za cenu vysokých nákladů v podobě času, energie, financí na vzdělávání a na ty související změny a tak, takže vždycky je to něco za něco, ale je to obrovský přínos. Dneska – a mluvila jsem o tom i s vaší paní ředitelkou – už bych nešla tou cestou znovu, že chci všechny koncepty péče v domově, abychom byli nejlepší a všechno uměli, protože je to velká zátěž pro pečující. Stačí vybrat si jeden koncept a ten dělat dobře a do detailů. Než jich mít mnoho a pak se v tom plácat, ztrácet a zaměstnanci jsou z toho přetížení a div živí. To bylo moje začátečnické nadšení, co všechno bychom mohli ještě dělat. A jinak, než kolegové v jiných domovech. Takže to byl začátek služby pro klienty s demencí.

 

 

Jak s kterou rodinou, pochopitelně. Někde rodina není, takže tam není s kým navázat. Když zůstávají třeba jen sourozenci, když klienti neměli děti, tak je to složitější. Je to hodně závislé na tom, jaké vztahy měli v rodině před tím, než přišli klienti k nám. Ale je pravda, že už nemáme tolik strachu říct rodině: „Bez vás to nejde.“ Jsou věci, které udělat můžeme, a jsou věci, které dělat nemůžeme. Nebo nedokážeme, protože vás nezbytně nutně potřebujeme. Možná tu zkušenost z praxe máte taky – na začátku rodina slíbí všechno, že jo. (smích) Samozřejmě, budeme spolupracovat, samozřejmě, budeme jezdit na doprovody s tím naším blízkým do nemocnice anebo na vyšetření, když to jenom bude možný. A až to pak chceme, tak je to složitější.

 

Co se daří – zapojovat rodinu už ze začátku do toho, aby připravili pokoj před nástupem klienta, což vnímáme za hodně důležité. A viděli jsme, jak je to těžké v době covidu, když jsme byli zrovna uzavření, a rodina nemohla ten pokoj pro svého blízkého nachystat ještě před jeho příchodem. Sice nám dovezli věci a chystali jsme to my, ale už to nebylo ono. Protože my nevíme, jak to ten člověk měl rád, na kterém místě v pokoji mu to umístit a tak dál. Tak to v období, kdy u nás infekce řádila, to nebylo možné. Ale jinak za ty roky bych řekla, že je to takový rituál, na který jsme si zvykli. A že už i rodiny začínají chápat nebo vnímat význam toho, proč mají donést ty věci toho seniora, zvlášť když je to člověk s demencí. Proč nemají nakupovat nové oblečení, ale donést klidně to otrhané, obnošené, co ten člověk nosil doma. Že by to oblečení jinak nepoznal. Že mají vzít i povlečení. Vždycky byly vtipné otázky: „Vy jako nemáte svoje povlečení?“ Máme, ale ten váš tatínek nebo maminka ho neznají. Jak já mu řeknu, že to je jeho postel, když na ní bude povlečení, které on nezná, nepozná.

 

Na základě takových drobných situací z běžného života jsme si uvědomili, že s rodinou nikdo nemluví a nepracuje, když ten jeho blízký onemocní demencí. Doktoři řeknou „Jo, je to demence, pravděpodobně Alzheimerova typu.“ Povykládají prognózu, případnou léčbu, ale ona de facto vlastně žádná moc není, pak rodině povykládají i ty důsledky, jak ve finále ten člověk nebude vůbec vědět, kdo je, jak nepozná nikoho z rodiny, že se to bude jenom zhoršovat a tak dál. Ale co má dělat ten rodinný příslušník? On neví. Jak vysvětlit ty zvláštní projevy jeho blízkého? Neví. Kolikrát při jednání se zájemcem o službu nebo spíš s jeho rodinou jsme my suplovali základní poradenství, co naprosto chybí. Doktoři na to nemají čas a nikdo jiný není. A my ve službě, když už toho klienta dostaneme, tak si myslíme, že tu diagnózu má tak dlouho, tak už ta rodina by měla vědět. A teprve u toho se otvírá vlastně to pole práce a já poslední dobou dávám, když školím smyslovku, účastníkům kurzu otázku „Koho máme v péči? Kdo je náš klient? Je to jenom ten klient? Nebo máme v péči i rodinu?“ No rodinu přece ne! To jako po nás nemůže nikdo chtít. Ale my se bez ní neobejdeme. My ji potřebujme. A když ji potřebujeme ke spolupráci, musíme s ní pracovat. A když není nikdo jiný, kdo by je opečoval, tak je to na nás. Máme na to čas? No moc ne. Máme na to energii? Taky úplně ne. Ale kdo to má dělat? A my chceme spolupráci rodiny, ale oni vlastně tomu onemocnění nerozumí. A pak nejsou schopni pochopit, proč je to tak důležité, aby si vzali volno a jeli jako doprovod, aby přišli a účastnili se některých věcí, aby přišli a klidně v poledne podávali stravu nebo večer, to je jedno. My jsme ti, kdo to má vysvětlit těm rodinám.

 

Takže zpátky k té vaší otázce, na kolik se nám daří zapojovat rodiny – jak kterou, někoho více, někoho méně. Daří se to hlavně u nástupu, když chceme, aby nachystali pokoj, aby připravili věci, aby donesli co nejvíc toho, co ten senior měl doma, tam už se to daří. U doprovodů do nemocnice už je to horší. Rodinní příslušníci nám to leckdy slíbí, ale pak řeknou, že nemůžou. Proto jsme se s vrchní sestrou dohodly, že když jde o plánované vyšetření, a většinou to bývá na žádost rodiny, takže se domlouváme, když teda nebudou moct jet, dobře, tady máte číslo, přeobjednejte se tak, abyste mohli, protože já nemám koho poslat. Protože když posílám na akutní výjezdy doprovod a ještě pak na plánované, kde měla být rodina, kdo mi zůstane na oddělení a bude sloužit? Nemyslím si, že je v pořádku stahovat pracovníky z dovolené a jejich volna jenom proto, aby dělaly doprovod. My tu rodinu zkrátka potřebujeme. Jejich blízcí (naši klienti) je potřebují.

 

Hodně důležitá je práce sociálních pracovníků ještě v době před uzavřením smlouvy, abychom to očekávání rodiny uvedli na pravou míru, že nedokážeme všechno, že nemůžeme dělat všechno, že máme limity. My jsme dřív, protože já jsem byla i sociální pracovník a sama jsem to dělala, při tom jednání říkali rodinám „To umíme, to zvládneme, to není problém. Jo, to všechno je možný, na tohle máte aktivizační pracovnice, tohle už dělat nemusíte, my máme pečovatelky, které to udělají za vás…“ Pak když k nám klient nastoupil, přestal se o sebe starat, přestal dělat i ty činnosti, které do toho dne, než nastoupil, ještě zvládal, jsme se divili, kde se stala chyba, vždyť to ještě umí, vždyť to ještě dokáže, proč to nedělá? A dlouho trvalo, než jsme si uvědomili, že to jsme my, kdo vlastně formuje očekávání klientů a jejich rodin. Oni pak jenom chtěli to, co jsem jim slíbila. To, co jsem jim předestřela, že umíme, že dokážeme. No a u mnoho klientů s demencí to zase chtěla rodina. Klient s demencí už tolik ne. Takže to je k zapojení rodiny.

 

Co se učíme teď díky paliativní péči, je sestavovat plány péče pro závěr života a dělat takzvané rodinné konference. To je vlastně setkání s rodinou a týmem pečujících, kde je zastoupení jednotlivých profesí, abychom se domluvili, co budeme zajišťovat, co vlastně budeme dělat a jak tu péči budeme realizovat v případě, že nám ten jejich blízký začne odcházet, aby ta rodina už s tím byla srozuměna. Aby nás pak nenutili, ještě volejte záchranku, odešlete ho do nemocnice na nějaké další zákroky, výkony, které prodlouží život o 14 dní, o 3 týdny, ale nebude to ke kvalitě života. Tak aby i tomu rozuměli a nebáli se. To je teď oblast, co máme před sebou, s čím se učíme pracovat a k čemu tu rodinu taky nezbytně potřebujeme. Pořád se nám ukazuje, že bez rodiny to nejde a nepůjde. My sice někdy máme tendence brblat a hodnotit, že rodina nemá zájem a je taková a maková a přijdou si jenom pro peníze, když je výplata důchodu. A pak když máme rodinu, co chce pečovat a pomalu nám dává manuál, jak to s tím příbuzným dělat, co v kolik hodin a jakou formou a jak, tak my jsme vyděšení, co po nás chce, to v našich podmínkách není možné, ti jsou nějací nároční. Pečující jsou z toho vyděšení, sestry s nimi nechtějí mluvit, protože to je náročná rodina. Říkám „Pánbůh zaplať za takovou rodinu“, my musíme prostě umět vysvětlit, že máme limity, že něco z toho, co nám říkají, jsme schopni dělat, ale něco bohužel ne. Ale když zůstanou v kontaktu a budou schopni se účastnit, byť třeba okrajově nebo jenom o víkendu nebo jenom někdy, když přijdou na návštěvu, že i to je k nezaplacení. Takže my na jednu stranu potřebujeme spolupráci rodiny, chceme ji, a když nám ji ta rodina nabízí a podsouvá, pravda v hodně velké míře, tak jsme z toho ve stresu a nevíme, co s tím a „Pomoc, kdo nás zachrání před touhle rodinou?!“ Říkám „Tak holky, co vlastně chceme? Aby ta rodina chodila nebo aby nechodila?“ A pak děláme pro změnu rodinnou konferenci s tou příliš pečující a starostlivou rodinou, abychom si vyjasnili, co teda my jsme vůbec schopni. Aby nebyli zklamaní nebo neměli pocit „Vy se nestaráte, vy se nezajímáte.“ Ale my máme limity, protože jsme instituce, a je nutné se k nim přihlásit a přiznat, že něco zkrátka nedokážeme. A nebýt vyděšení z toho, že rodina se stará a strká nám nos pod pokličku a říká nám, co máme dělat a jak. To jsou občas úsměvné situace, ale v konečném důsledku jsme nesmírně vděční, že rodina má snahu, že se stará, že se zajímá.

 

Teď když jenom vzpomenu téma aktivizace, tak jsme přemýšleli, z čeho budeme financovat ty aktivizační činnosti, když se něco vyrábí, peče, vaří a tak. Teď je sezona na zahradě, od ovoce přes zeleninu, a tak jsem říkala aktivizačním: „Tak se nebojte oslovit rodiny, jestli nemají nějaké přebytky, že nám to můžou donést, že za to budeme vděční.“ Tu rodinu to třeba ani nenapadne, nebo jim to přijde blbý. Donesou trošku něčeho svému příbuznému, ale že by to mohlo prospět i dalším klientům a my zato budeme vděční. A to se teď daří. Rodiny nám nosí okurky, rajčata, cibuli a to, co zrovna mají k dispozici. A jejich zpětná vazba byla, že je to taky nenapadlo, že můžou něco přinést pro všechny. Že kolikrát přemýšlí, jak se toho zbavit, když se toho urodí moc a tak ta cesta je o tom, abychom se nebáli říct. A myslím si, že když před tou rodinou přiznáme, že něco nezvládneme a nemůžeme, že je to mnohem čistější a oni si pak taky uvědomí „Ale já bych vám vlastně mohl pomoct.“ I v drobnostech. To je moc fajn. Teď jsem viděla – včera, než jsem odjížděla, tak jsem v poledne procházela zahradou a přišli rodinní příslušníci, oni byli asi 4, zřejmě děti a vnoučata od klientky. A vzali si tu maminku na geriatrickém křesle do zahrady a oběd jí podávali v zahradě. Šli do altánu a vlastně se ujali toho, že jí tu stravu podají. Pečovatelka by vůbec neměla možnost vytáhnout toho člověka ven s tím, že „jíme dneska venku“, ale ta rodina má. Takže když na to mají kuráž, odvahu, tak to jsou pak tak krásné zážitky a zkušenosti a myslím si, že pro všechny. Že i ta rodina vidí, jak to není jednoduché třeba do toho člověka, který už je imobilní a ještě třeba v hluboké demenci, to jídlo dostat. To se pak na nás i na tu naši péči dívají jinak.

 

Jak spolu komunikovat.

 

Pro nás, co máme třeba pobytovou službu pro klienty s demencí, tak si myslím, že je velká výzva to udělat si čas na rodiny a vysvětlit jim projevy nemoci. Proč najednou je maminka vulgární, když za života neřekla křivého a nepěkného slova? Takže vysvětlit jim, že to patří k projevům nemoci, že to můžou zhoršovat třeba některé léky, nebo vyprovokovat některé situace na oddělení a tak dál. Proč bere cizí jídlo, vždyť ona nikdy nekradla? Takové situace, které nás nenapadne komentovat, když je najednou ta rodina vidí a je toho účastna, neví, co s tím má dělat. Proč utíkají, proč pořád chtějí domů, přitom jsou doma. To se stává i těm rodinám ještě když toho blízkého mají doma. A většinou se zjistí, že je to tím, že se přestěhoval, že třeba v první půlce života bydlel někde jinde. Anebo i když je to pořád to stejné místo, že někdo ten dům přestavěl a tak dál. Takže pracovat s rodinou, mít na ně čas a vysvětlovat jim ty projevy. Kolikrát přišel nějaký příbuzný a říká „Tak já jsem přišel za mamkou na návštěvu a ona se mě ptá, kde je její syn? A vždyť to jsem já a ona se mě ptá.“ Říkám „No jo, ale ona už je v tak hluboké demenci, že ona už si vás pamatuje jako malé dítě a vy tam přijdete jako dospělý člověk, tak se vás ptá, kde ten syn je. Protože ona už neví, že vy jste dospěl, protože ona už je v jiné etapě svého života.“ Takže tu základní osvětu můžeme dělat, když na ni budeme mít prostor, čas.

 

Myslím si, že hodně by mohla pomoct média s tímto tématem, ať už rozhlas, televize. Nejenom, že jsou krásné filmy, na kterých je to vidět, co se s člověkem s demencí děje, ale vysílat i krátké spoty, nechci říct výchovné, ale fakt osvěta. Aby prostě když se něco takového stane, tak aby ten příbuzný věděl, že nemá smysl toho nemocného tahat k sobě do reality a vysvětlovat mu tu skutečnost, tu současnost, že musí jít za ním do jeho reality a tam s ním být a tam to s ním prožít. Co by byla cesta, co by pomohlo, asi nemám odpověď. Snaha každého z nás, kdo jsme se s tou nemocí potkali a víme, jaké jsou projevy, že můžeme poradit. Klábosením s kámoškama u kafe nebo u vína, proč ne. Mně se stalo, když jsem šla do Santiaga, sama, tak se tam ke mně přidala na kousek cesty starší dáma z Belgie, jmenovala se Rianne. A něco jsme si povídaly, jako co děláme, neděláme v tom běžném životě a já jsem jí povídala, že školím Smyslovou aktivizaci mimo tu práci, co dělám. Ona chtěla vědět, co to je a tak jsem se jí to snažila vysvětlit. A ona říká, že má tatínka s demencí, už jako v hlubší fázi, popisovala některé ty projevy a teď mi říká: „Já jsem vůbec nevěděla, jak k němu mám přistupovat, jak na to mám reagovat. Že vlastně mu to nemám vyvracet, protože pro něho je to realita, já mu nemám znova vysvětlovat, že maminka zemřela, protože on to bude prožívat znovu, protože on už to dávno neví, a když mu to řeknu, že to bude prožívat znovu.“ Rianne mi pak řekla, že až na základě toho obyčejného rozhovoru si uvědomila, co ještě pro toho tátu udělat může a jak s ním mluvit může. Takže kdo máme zkušenost, tak když už se teda zabrousí do těch témat o životě, tak o tom mluvit, proč ne, může to někomu pomoct a kolikrát ani nevíme.

 

Velmi zásadní je samozřejmě vzdělávání, jenomže pro laické pečující nic moc není. Chybí podpora i pro tu oblast, aby si pečující mohl odpočinout. Je dost odlehčovacích služeb, aby mohl toho svého blízkého dát na 14 dní do odlehčovací služby a odjet na dovolenou, do lázní, dát se do kupy, vymalovat si barák, prostě to, co potřebuje? Není. Té potřebné podpory u nás moc není. Natož nějaké vzdělávání. Na druhou stranu, kdy by na to vůbec měli čas? Pokud chodí do práce a ještě pečují, tak kdy se budou vzdělávat? Řešením by třeba byly krátké online programy. I naše Asociace poskytovatelů sociálních služeb má institut vzdělávání a mají krásná témata a mají je zpracované i obrazem, tak myslím, že by se tomu mohli věnovat. Já vím, že mají program „Demence v obrazech“, ale kdyby to bylo volně dostupné právě i té laické veřejnosti, tak by to byla podle mě služba obrovská a k nezaplacení. Byť musel někdo zaplatit výrobu toho programu, fajn. Ale zas nemůže být všechno jenom o výdělku. Když chceme, aby zůstávali lidé co nejdelší dobu doma, protože pobytové služby jsou drahé a je to dost velké omezení a zásah do života, musíte přesadit všechno na úplně jiné místo, takže proč by nemohlo být něco takového? Aby teda zůstali doma, musí o ně někdo pečovat. A aby ti, co pečují o ty, co jsou doma, tak aby k tomu měli kompetence. A tady ta podpora rodinných pečujících chybí. Když ten člověk odejde z práce a je doma z příspěvku na péči a stará se, z čeho si bude platit vzdělávání? Z toho mála? Nemyslitelné. Myslím si, že i toto je cesta, něco, co by mohlo pomoci těm, co pečují doma, aby víc porozuměli této nemoci. Myslím si, že hodně velký dluh máme k dětem a ve školství, že tam by ten prostor taky byl. Aby už ti mladí věděli, co to je za onemocnění, jak se k takovému člověku potom chovat, jak mu účinně a efektivně pomoct. Ať už se ztratí někde venku a nemůže trefit domů, anebo v dopravě – neumí si koupit lístek, neumí se v obchodě obsloužit, že jo? Takže aby i ti mladí věděli, aby tady nevznikal prostor pro negativní jevy jenom z nepochopení, neporozumění, strachu a já nevím čeho. Takže tam si myslím, že opravdu prostor je.

 

Máme hezkou zkušenost s přerovským Gymnáziem Jakuba Škody, jenom nám to pak překazil covid. Pan ředitel byl ochoten studenty uvolňovat k nám 1 den za měsíc jako na dobrovolnictví. Oni přijeli do domova, byli s těmi klienty, i s  klienty s demencí, mohli s nimi mluvit, připravovali si aktivity. Někteří z nich pak ještě jezdili ve svém volnu, že si někoho tak oblíbili, že za ním chtěli jezdit častěji. A pak vlastně byla ta vize a myšlenka, že my přijdeme jednou za čas do školy a uděláme osvětovou akci nebo informační nebo jak to nazvat. Právě pro ty studenty, aby věděli. Tak jednu se podařilo zrealizovat a podle reakce pana ředitele i těch vyučujících to ohlas mělo. Má to smysl. I touto cestou. Ať to teda není teorie, ale ať my, co jsme z praxe, přijdeme do těch škol. Ale není to jenom o zdravotních školách, kde se specializují na to budoucí povolání, ale právě využít ten prostor i na ostatních středních školách. Ať už v rámci společenských věd nebo pokud mají biologii, tak i v rámci biologie. Nebo psychologie, podle toho, co mají za předměty. I toto si myslím, že by mohla být cesta. Kdybychom začali přemýšlet na toto téma a udělali nějaký brainstorming, tak přijdeme na spoustu věcí, co by mohlo pomoct, aby to nebylo takové tabu. Protože když onemocní někdo demencí, pořád je tady to, že se za to stydíme. Protože ty projevy chování jsou dost nepřístojné, nepřijatelné, obtěžující. Jak to říct… když dostane někdo rakovinu, všichni ho litují, ale když dostane demenci, tak se za něho stydí a teď přemýšlí, co s ním mají dělat. To trošku přeháním, to jsem vzala s nadsázkou – ne všichni, samozřejmě. Ale pořád je to nemoc taková, co hodně stigmatizuje.

 

Pro rodinné pečující určitě, pro nás, co jsme ve službách, je to práce a my odejdeme domů. Super. Ale pro ty rodinné pečující si myslím, že je to nesmírně náročné. Vůbec přijmout to, že se něco děje s tím jejich blízkým. Že jsou to takovéhle projevy nemoci, že mě vlastně nepoznává, mění se osobnost, za chvíli nebude vědět, kdo je, nebude vědět, kým byl. Tohle přijmout je nesmírně těžké. A pak se o to hůř, náročněji pečuje.

 

Byla jsem na začátku roku 2014 na konferenci, kterou pořádala asociace Palma, a byly tam představovány koncepce péče, které jsou jakoby dostupné a myslitelné. A byla tam bazálka, biografie, byla tam smyslovka, kinestetika, snoezelen, validace a další metody péče. A tam jsem to vůbec zaznamenala poprvé, kdy jsem si říkala: „Ty jo, ta smyslovka, to musí být úplně úžasný.“ Pak vyšel článek asi v sociálních službách a říkám si: „To by stálo za to!“ V té době jsme psali projekt na vzdělávání a dali jsme si to do projektu. Tehdy jsem si myslela, že je to koncept volnočasových aktivit, tak jsem poslala na vzdělávání aktivizační pracovníky. Říkala jsem si super, budou mi aktivizovat úplně jinak, podle smyslovky. Aktivizační přijeli hned z těch prvních dvou dnů, nadšení, oči navrch hlavy a teď mi to začali vykládat. „A paní ředitelko, to není jen pro aktivizační pracovníky, to je i pro pečovatelky, protože….“ Ty jo, tak to nebude stačit, že mám 4 vzdělané zaměstnance pro 150 klientů. Ještě před podáním projektu jsme zahrnuli dalších 17 zaměstnanců do Levelu 1. To byly takové začátky. Sice ne, že bychom úplně pochopili, o co šlo, ale se mi to neuvěřitelně líbilo a myslím si, že smyslovka si našla nás, ne my smyslovku.

 

V roce 2014 jsme se jeli podívat do Prachatic ve třech termínech třemi autobusy, protože jsme chtěli vidět na vlastní oči, že něco takového je možné. Že se dá pracovat jinak, že se dá myslet jinak a že se i ty aktivizace dají dělat jinak. A že je můžou dělat i pečovatelé a nejenom ty aktivizační pracovnice atd. To byl takový přelomový rok. V roce 2015 jsme se začali intenzivně vzdělávat a zároveň tu smyslovku zavádět do praxe... To jsem měla půl roku strach chodit do práce, co všechno se dělo. (smích) Protože jsme si nesestavili nějaký tým pro řízení změny a já jsem si myslela, když to budu vysvětlovat klientům na informačních schůzkách, zaměstnancům na informačních schůzkách a že celý ten rok 2015 bude na to, abychom se s tím smířili, sžili, řekli si, vysvětlili, jak to teda budeme dělat a začneme od nového roku. A někdy v polovině roku, když byla schůzka pro zaměstnance, kde jsem jim vysvětlila zase další kroky, co budou dělat a co klientům už dělat nebudou a druhý den jsem měla schůzku s klienty a teď jsem jim to jinak servírovala, aby věděli, proč to je, že jim potřebujeme vrátit ty schopnosti a dovednosti, které mají a ne že je o ně budeme obírat. A tak jsem měla namyšlené, že jim to do konce roku několikrát vysvětlím, oni to pochopí a přijmou. No nicméně závěr byl, že jedna aktivizační pracovnice, co tam seděla, jim na závěr říká: „Tak abyste to pochopili, tak já vám to shrnu a vysvětlím. Od zítřka se o sebe staráte sami.“ A byla pohroma na světě. Protože nevím, jak se to jako událo, klienti teda vyděšení, že se mají starat sami, ale všichni zaměstnanci, byť tam nebyli, se dozvěděli, že se nemusí starat o klienty a že klienti se o sebe starají sami a oni jen o ty, kteří nezvládnou vůbec nic. A teď já jsem půl roku chodila na každé oddělení každému druhému klientovi vysvětlovat, že ano, tento úkon mu pečovatelka udělat může, tento úkon, když ho zvládne, mu dělat nebude. Totéž vysvětlovat rodinným příslušníkům a docela jsem se divila, že nebyly stížnosti až na kraji (u zřizovatele), že když už někdo s něčím nesouhlasil, něco se mu nelíbilo, že to skončilo u nás v domově a vyřešili jsme to společně. Na tom jsme pochopili, že když už chceme zavést nějakou změnu a většího rozsahu, tak to musíme udělat týmově. A byť ta dobrá myšlenka, že budu vysvětlovat, informovat a chystat postupy a procesy, tak když to budu dělat sama, tak to dopadne přesně takhle. Tak nějak jsme my začínali se smyslovkou.

 

No… Smyslová aktivizace je vlastně způsob myšlení, úhel pohledu. Tím, že je postavená na hodnotách, tak je to samozřejmě o hodnotách každého jednoho z nás. A to že děláme třeba ty smyslové aktivizace ať už skupinové nebo individuální v tom smyslu volnočasových aktivit, tak to už je navíc. Vlastně základ smyslové aktivizace tvoří asistovaná péče, lidský, laskavý přístup postavený na úctě, respektu a lásce. Až tak jednoduché to je. Nemusíme dělat žádné velké věci, nemusíme dělat nové věci. Učíme se pracovat s biografií klienta, samozřejmě, abychom ho dobře poznali, abychom věděli, koho máme před sebou, abychom pro něj tu péči ušili na míru, a to bez znalosti z toho životního příběhu samozřejmě nejde. Ale to, co já vnímám jako absolutní základ smyslové aktivizace, jsou právě hodnoty, postoje, ten úhel pohledu. A to, že je to ta asistovaná, podporovaná péče. Potom to všechno už je navíc, taková ta třešnička na dortu. Takže jestli máme smyslovku zavedenou, tak vždycky do té míry, do jaké míry je ten náš zaměstnanec člověkem. (smích) Do té míry máme zavedenou smyslovku, protože stojí a padá s každým jedním z nás. To nejde dělat hodinu denně, dvě hodiny denně, prostě pokud ty hodnoty nežiju, tak je do té práce nedokážu promítat od rána, kdy tam přijdu, až do večera, kdy odejdu. Protože únava, protože stres, protože nepohoda, protože něco se uděje. To nejde hrát, to nejde předstírat, to nejde dělat třeba jenom v té aktivitě – teď si vezmu klienty a teď se k nim budu chovat nějak v rámci aktivity, která probíhá, a pak je ani nepozdravím, ani jim hezky neodpovím, nedám jim ten čas a prostor, možnost volby. Když mi klient řekne „Ne“, tak je to NE. A já to mám respektovat a ne mu říct „Ale prosím vás, stejně máte demenci, tak co a pojďte! A teď půjdete ven, teď půjdete dělat toto a teď tamto.“ Takhle se to nedá. Takže v tom je absolutní základ, v žitých hodnotách.

 

Navazující Level 2 má u nás pár zaměstnanců absolvovaných, ale díky fluktuaci, odchodům do důchodu, tak jen pár. Máme před sebou nové vzdělávání, v příštím roce bychom měli školit nové zaměstnance v Levelu 1 a ti, co se budou chtít věnovat hlouběji Smyslové aktivizaci v Levelu 2 - empatické komunikaci s klientem s demencí, biografii z pohledu Smyslové aktivizace a doprovázení - tak budou mít příležitost a možnost. Level 2 je mnohem náročnější na emoce, na pochopení, na schopnost komunikace. Když se hledají řešení nesnadných situací, tak to je hodně náročné pro pečující. I pro lektory, protože my když neznáme klienty, neumíme pak dobře reagovat na tu konkrétní situaci, kterou nám účastníci kurzu přinesou jako téma. Spíš se pak ho snažíme zodpovědět jako obecněji, protože nemáme konkrétní znalost toho klienta. Ale nějaké techniky, postupy, co se kde už osvědčilo, to samozřejmě k dispozici těm účastníkům kurzu dát můžeme. Když paní Vojtová koncipovala vzdělávání do Levelu 1, 2 a 3, tak říkala, že u Levelu 1 je ideální, když ho má co nejvíc zaměstnanců. Aby všichni mluvili stejnou řečí, aby všichni věděli, proč děláme asistovanou péči, proč klepeme tou formou, jakou klepeme, proč některé věci naopak neděláme atd. Tak tam říká, že je dobré, že je ta základna lidí, co jsou vzdělaní v tom konceptu, co nejširší. U Levelu 2 není nutné, aby měl každý absolvované to vzdělávání, protože ne každému je to blízké. Ne každý by to stejně dělal, to, co by se tam naučil. Také je to o potenciálu zaměstnanců, jestli na to má nebo nemá a jestli má chuť se tím tématem zabývat. No a level 3 je zaměřený na to, aby byl v organizaci nějaký garant pro ten koncept smyslové aktivizace. Nebo metodik – záleží, jakou terminologii používáte. Někdo, kdo bude schopný dělat i ty interní supervize, jestli toto do smyslovky patří nebo nepatří. Jestli by se s tím člověkem mělo pracovat takto nebo nějak jinak. To stačí, když je v organizaci 1, příp. kvůli zastupitelnosti 2. Víc není potřeba. To takhle na sebe navazuje a nemusí všichni dělat všechno.

 

Ano, to je ten její velký přínos, že otvírá oči, že ukazuje jiný úhel pohledu. Vy jste to absolvovala, tak víte, že ta výuka probíhá i tím, nechat vás prožít jako účastníky, co asi ten člověk prožívá a na základě těch cvičení si uvědomit potom to aha a je to opravdu to velký AHA, tak takhle to on má, tak takhle on to vnímá, proto to dělá. Pak už ho nesoudím, když vím, proč to dělá. Že dokážu víc porozumět situaci toho nemocného člověka. Hodně silný je výukový film „Den, který zmizel v kabelce“, na tom je to velmi krásně ukázáno a dlouho zůstává v paměti. Sestříhaný půl rok života člověka s demencí, jak se vyvíjí to onemocnění, jak ztrácí postupně dovednosti, schopnosti, kompetence. I chyby těch pečujících jsou tam vidět. Tak to nám hodně otevře oči a ukáže „Tohle přeci nechci, aby zažíval ten můj klient nebo ten můj rodinný příslušník.“ Tohle je hodně silný výukový materiál. To, že si hrajeme různé role a „jedeme do Tokia“ a koukáme na předměty, co neznáme a máme je poznat, tak to je trošku jakoby jinou formou nechat prožít, co se děje člověku s demencí. Když kouká na jídlo a neví, co to je. Neví, co s tím má dělat, protože my když nevíme, co to je, jak se to jmenuje, k čemu to je, tak to neumíme použít. To jsou takové vzácné momenty.

 

Co je moc hezké na smyslovce, protože je postavená na hodnotách, a mluvíme hodně dlouho o hodnotách, že obrací pohled nejenom na klienta jako člověka, kým byl, než onemocněl a kým ještě je, i když je nemocný, ale že obrací pohled i k nám samotným, k pečujícím, a učí nás dávat význam a důraz i sami sobě. I tu péči, laskavost, lásku, úctu i respekt sám sobě. A samozřejmě manažery učí, aby viděli nejen to, že klient je důležitý, protože díky němu máme práci a peníze, ale že není důležitějšího člověka, než je ten pečující, protože to je on, kdo pečuje, a kdo buď přinese pohodu, nebo nepohodu. Manažerům otvírá oči v  pohledu na zaměstnance, jako že to není dělník, co to má odpracovat, a kterého já můžu vytěžit a v případě, že je vytěžen, tak odložit, ale že mám ten obrovský úkol pečovat o pečující. A to se moc v manažerských kurzech nebo na školách neučí. Nebylo to zvykem – péče o zaměstnance – dobře, mají nějaké příspěvky, benefity, ale to není o hmotných benefitech, to je právě o těch nehmotných, o té práci. A o tom uvědomit si, jak je důležitý ten můj pečující, co pro něj můžu udělat. Protože zase my manažeři jsme povinni připravit podmínky pro práci našich zaměstnanců. A když já jako manažer rozhodnu, že chci mít v domově koncept Smyslové aktivizace nebo jakýkoliv jiný, musím vědět, co to obnáší, jaký to bude mít dopad do praxe, jaké nároky jsem pak naložila na zaměstnance, kteří toto mají vykonávat nebo mají podle tohoto konceptu pracovat či smýšlet, tak já jim musím připravit podmínky, aby mohli. A když nebudu rozumět tomu, co po nich chci, tak jim ty podmínky nepřipravím. To je na smyslovce moc fajn, že neupírá pohled jenom na klienta, ale i na zaměstnance a i tomu manažerovi může ve spoustě věcí otevřít oči a ukázat, že to může být třeba i jinak.

 

Nešlo by to, kdybych v domově neměla tým vynikajících vedoucích a zaměstnanců. To bych nemohla opustit domov. Na lektorování si musím brát dovolenou, to nejde vykonávat v rámci ředitelování, protože je to úplně jiná činnost. Ale jak se to daří u nás v domově? Asi za ta léta, co tam jsem a co tam mám ty správné lidi na správných místech, co jsme společně prošli vzděláváním, i vedoucí přímé péče, i sociální pracovnice museli projít vzděláváním ve smyslové aktivizaci, abychom věděli, co jsme naložili našim zaměstnancům a právě aby jim rozuměli. Takže kdybych já neměla zdatné a výborné vedoucí zaměstnance, nemohla bych asi spoustu věcí dělat. A nikdy by se smyslovku nepodařilo uvést do života, kdyby naši zaměstnanci řadoví, ne ti vedoucí, nebyli ochotní do toho jít. Budeme pracovat jinak, budeme to dělat jinak, tou náročnější formou, tou náročnější cestou, takže kdyby se mi je nepodařilo získat na svoji stranu, tak by smyslovka nikdy v domově nebyla. Anebo i kdybychom ji zavedli, postupně bychom zase přestali. Kdyby jim ta myšlenka nevydržela a neviděli jednak výsledky svojí práce, to hodně dělá, ale kdyby neměli tu vizi, že to má smysl, že to opravdu dělat chtějí.

 

Myslím si, že pro poskytování sociální služby, nebo když mám řídit sociální službu, tak je to velká výhoda. Protože jsem to dělala, tak vím vlastně odspodu, od té píky, jak to vlastně probíhá, jak ty procesy jsou nastaveny, nebo když je potřeba něco změnit, je to k nezaplacení. Protože když půjde ekonom po oddělení, neuvidí toho tolik, nebo když půjde právník, neuvidí toho tolik, co se týká oblasti péče a poskytování služby. Zas pro některé oblasti řízení a té manažerské činnosti bych uvítala, kdybych měla i jiné vzdělání a byla třeba víc toho manažerského založení. Protože jak jsem sociální pracovník a zdravotní sestra, tak já mám spoustu věcí v  rovině „Nic není problém“, „Pravidla jsou proto, aby se přezkoumávala a zpochybňovala, pakliže neslouží k životu, můžou se odmítnout a vytvoříme si jiná“ atd. A mám hodně silné sociální a empatické cítění a někdy je to na překážku, když potřebuju prosadit třeba nepříjemné změny anebo v té pracovně právní rovině se zaměstnanci. Pak se mi to třeba hůř řeší a vždycky si říkám „Jo, dám jim druhou šanci a dám jim třetí šanci.“ A pak si říkám, kolik těch druhých šancí by mělo být? Pak mi třeba dlouho trvá, než dospěju k nějakému nepopulárnímu rozhodnutí, který by třeba nějaký ten ekonom a právník a strojař udělali a už druhý den by měli jasno. Mně to kdysi hezky popsala na kurzu koučování jedna kolegyně. Já říkám: „Ale vždyť já k tomu rozhodnutí taky dospěju, akorát já to s těmi lidmi všechno nejdřív prožiju, já se tím trápím, já to obrečím, já nespím, a pak jim teprve jdu říct to rozhodnutí a stejně to nakonec udělám, tu změnu nebo toho člověka propustím atd.“ A ona mi ta koučka říká: „Víš, Leni, jenomže všichni to udělají v lednu a ty až v prosinci.“ (smích) To je někdy to sociální cítění a přílišná empatie na škodu. Ale tím, že to o sobě vím, tak s tím můžu včas pracovat, ale ty začátky byly složité.

 

Jak odpočívám? Jezdím na koloběžce, to je hodně velký relax, podle počasí. Když to nejde, tak skládám buď básně, nebo písně. K některým si zvládnu složit i doprovod, některé mi musí ozvučit a oživit partner. (smích) To jsou takové dva největší způsoby odpočinku.

 

Ano, jednou za čas se vypravím na nějakou pouť anebo na pobyt do tmy, když bylo potřeba. I to je způsob hodně hluboké očisty a návratu k sobě. Ale říkám si, že je lepší se do toho stavu, kdy člověk třeba potřebuje tu tmu, vůbec nedostat a zavčasu opečovat sám sebe. Už se učím pracovat i s tím musím – nemusím. A že si nakládám vlastně sama – všechna břemena, zátěž, práci atd. A učím se hledat takovou tu životní lehkost a prožívat ji. Konec konců od toho jsme tady, abychom byli šťastní a užiteční. A přesně v tomhle pořadí – nejprve šťastní a pak užiteční. To říká dalajláma, to není z mojí hlavy. Jsou to věci, které se učím taky za pochodu a někdy na základě těžké životní zkušenosti, a když na něco přijdu včas, než dojde k nějaké těžké životní zkušenosti, tak pak je to úplně výhra… Jo, život je fajn.