Kongregace Školských sester de Notre Dame vznikla v Čechách za účelem výchovy a vyučování dívčí mládeže, které se nedostávalo potřebného vzdělání. Její zakladatel kněz Gabriel Schneider působil v Hyršově u Domažlic. Vnímal v té době akutní potřebu výchovy dívek nejen k jejich osobnímu rozvoji, ale i k rozvoji dobrých rodin. Obrátil se na Chudé školské sestry de Notre Dame v Mnichově, které přechodně vypomohly. Na radu českobudějovického biskupa Jana Valeriána Jirsíka byla 15. srpna 1853 založena samostatná Kongregace Chudých Školských sester v Čechách. Zájem o činnost sester stoupal a brzy působily na mnoha místech v naší zemi a v různých oborech výchovy a vyučování. Ať už to byla péče o nejmladší děti od batolat počínaje, sirotky, děti ze základních škol, rodinné školy, učitelské ústavy, ústavy pro hluchoněmé, nebo zajišťování provozu v semináři či na biskupství v Hradci. Po roce 1950 byly sestry z nařízení státních úřadů zařazeny do úseku charitativního: pracovaly v domovech důchodců a ústavech sociální péče pro postižené děti. Javornické komunitě po určitém hledání druhu možných zaměstnání byla schválena právě výroba liturgických oděvů pod vedením tehdejší tzv. České katolické charity – Chrámové služby.

 

V Javorníku jsem žila od roku 1971 až do roku 1990. První období  bylo věnováno řeholní formaci a zaměstnání v Chrámové službě. Byla jsem přidělena do šicí dílny a naučila jsem se šít potřebné oblečení k bohoslužbám hlavně pro ministranty. Toto období bylo požehnaným časem pro všechny sestry. Ztrátou přímé činnosti s mládeží, soustřeďovaly jsme své síly na duchovní snahu být prospěšnými těm, se kterými jsme se nemohly stýkat. To současně přinášelo mimořádný užitek především našemu osobnímu duchovnímu životu. Takže je možné říct, že tato odloučenost od světa přispěla k hlubokému dozrávání  ve vztahu s Pánem a připravenosti pro možnost pozdějšího vyučování náboženství. Mohly jsme čerpat z cenných  zkušeností vlastního duchovního života. Kromě toho zesílil i vztah k lidem, protože v Javorníku jsme zakoušely přátelské a sympatizující projevy nejen věřících, ale i ušlechtilých lidí. Toto období zanechalo ve mně trvalé stopy.

 

Mohu říct, že odchod z Javorníka byl pro mě velikou změnou. Naše společenství se rozdělilo na dvě skupiny. Jedna část se přestěhovala do Štemplovce u Opavy, kde už dříve žily naše sestry důchodkyně na odpočinku. Asi 17 starších sester přesídlilo tedy do tohoto domu. Větší část komunity se přestěhovala do nově zrekonstruovaného domu v Hradci Králové. Nedá se popřít, že Javorník nám citelně chyběl. A to nejen pro vztahy, které jsme si zde vytvořily ale i pro krásné přírodní prostředí. Byly jsme však postaveny do reality nového úseku života a změny s ní spojené a to vyžadovalo určitou pružnost. Nastěhovaly jsme se do vlastního domu, který dříve sloužil jako škola. Prostory, které nyní obýváme, jsou dobře přizpůsobené našim potřebám a máme i větší zahradu. I když jsme téměř v centru města, jsme obklopeny hojnou zelení a neobvyklým klidem. Kromě různých kulturních akcí se můžeme účastnit i častých církevních slavností v nedaleké katedrále Svatého Ducha. Hradec Králové je totiž zároveň sídlem diecézního biskupa. Zde jsme zase pokračovaly s výrobou parament a mladším sestrám bylo umožněno studovat na Pedagogické fakultě. V současné době vyučují na Základní církevní škole tři sestry, z toho dvě náboženství. A jelikož nám přibyla léta a seniorské období už oslovilo mnohé z nás, ukončily jsme před nedávnem i bývalou pracovní  činnost v paramentech, a věnujeme se chodu domu, do kterého spadá i péče o nejstarší sestry.

 

Rády jsme přijaly pozvání Charity Jeseník na otevření zrekonstruovaného Domova pokojného stáří sv. Františka. Přijely jsme tři sestry, všechny tři jsme zde léta žily. A jsme vděčny, že díky laskavosti vedení jsme si mohly celý dům důkladně prohlédnout. Nedá se srovnat minulost se současnou podobou. Prožívaly jsme hlubokou radost z tak krásného díla, které zde  bylo vytvořeno. Jistě přinese mnoho radosti a spokojenosti těm, kteří tu v pěkných podmínkách prožijí závěr svého života. Svůj obdiv nedokáži slovy ani vyjádřit. Velký dík a Boží odměna těm, kteří na této rekonstrukci pracovali.

 

S odstupem několika desítek let, kdy jsme opustily Javorník a přijížděly sem obvykle jen na Dušičky, našich přátel a známých ubylo. Přesto jsme s těmi, kteří se zúčastnili slavnostního otevření domu, prožily chvíle radosti a milých vzpomínek. Znovu se oživilo vše krásné, co zůstalo v paměti. Kromě toho jsme se mohly opět potkat s vedením města a toto setkání bylo velice srdečné a obohacující.

 

Od září loňského roku jsme navázaly kontakt s vedením města, zvláště s paní místostarostkou Sieglinde Mimrovou, v souvislosti s rekonstrukcí bývalého „Soudu“. A protože nás pojil společný zájem, vyrostl z něho velmi pěkný přátelský vztah. Překvapil nás upřímný zájem a zaujetí pro dobrou věc, aby se budova obnovila a sloužila k dobru města i návštěvníků současného muzea. Dílo se skutečně mimořádně zdařilo i k naší radosti, neboť zde sestry pracovaly ve výrobě parament 35 let. Takže nás k tomuto místu pojí mnoho krásných vzpomínek. Velmi si ceníme přístupu vedení města k historii a děkujeme i touto cestou za všechno, co pro uskutečnění rekonstrukce vykonali.

 

Nevybavím si momentálně žádnou vtipnou historku, ale jeden nezapomenutelný prožitek duchovního rázu, který mi zůstává až po dnešek  jako krásná upomínka na toto místo. Bylo to jednou na Vánoce, už ani nevím v kterém roce. V domě na Lidické, v současném Domově pokojného stáří, kde jsme měly kapli, jsme si konaly malou duchovní pobožnost. Byl Štědrý večer, asi půlhodina před půlnocí. Když jsem odcházela z domu přes zahradu k domku na Puškinově ulici, svítily hvězdy a hluboký pokoj se doslova rozprostíral nad městem. V tu chvíli jsem citelně zakoušela mimořádnost této vánoční noci, kdy se nebe sklonilo k lidem, a Boží láska v malém Dítěti přišla k nám. Nezapomenutelný prožitek Božího obdarování, který se již nikdy na jiném místě neopakoval.

 

Především bych chtěla poděkovat vedení Charity Jeseník za to, co vyslovila jedna ze zúčastněných sester. Je pro nás velikou radostí, že v domě „na Lidické“, jak jsme říkávaly, se dále pokračuje „v konání dobra“. To je také motto našeho řeholního společenství – „Konat co nejvíce dobra“. Přeji vám i všem, kdo v Domově pracují, aby vaše upřímná snaha učinit druhé šťastnými přinášela bohaté plody nejen těm, kterým budete rozdávat lásku, pochopení a dobrotu, ale abyste v plnosti zakoušeli sami hlubokou radost z toho, co konáte. Obyvatelům Domova pak přeji požehnané dny plné vděčnosti a radosti z dobra, které jim bude prokazováno. A ať je jejich pokojné stáří prozářené láskou a nadějí.

 

Jen jedno bych ráda sdělila čtenářům v souvislosti s Domovem pokojného stáří. Je krásné, ušlechtilé a záslužné být nablízku těm, jejichž život se nachyluje ke svému závěru. I když se nemůžeme s nimi setkávat osobně, podpořit duchovně můžeme vždy. To je v naší moci a je to naší povinností lásky. A to se nám také jednou vrátí.